Ten starý hodný pán...
Spousta věcí se děje nespravedlivě. Já jen věřím že nebe je a že tam teď žije tento skvělý pán, jinak se už nedá věřit nikdy nikomu a ničemu…
Už jako menší jsem potkávala staršího pána menší postavy. Měl na sobě kvádro a delší modrý kabát a klobouk, vždy byl upravený čistý a oholený. Měl klidnou i když vitální chůzi. Žil sám a přesto ho podle mě musel každý milovat.
Na každého byl příjemný. Měl uklidňující hlas, každý prcek ho musel chtít za dědu. A já? No brala bych ho hned! Neznám nikoho jiného kdo by měl stále tak úžasnou náladu. Když mě pozdravil řekl to se zvláštně nádherným tónem v hlase a s obrovským vřelým a nefalešným úsměvem. Měla jsem pak celý den dobrou, ne, výborně skvělou náladu a NIKDO ji nedokázal byť o kousíček zhoršit.
Pan magistr, tak se mu říkalo u nás doma pracoval tady v lékárně. Jmenoval se Otakar Modr a před rokem zmizel beze stopy. Jako jedna z posledních ho viděla moje babička, když šel na oběd. Byl nějak nemocný a musel brát prášky, takže se to "(ne)vyřešilo" tak že někam šel na procházku a zapomněl si vzít léky. A kde tedy je?
Ale nějakou dobu předtím jsem ho potkala na autobusové zastávce… měl monokl a byl o francouzské holi. Ale určitě to nevypadalo jako nešťastný pád… už je dlouho nezvěstný a nikdo nic neví. Ale co vím já, tak že si to nezasloužil ať už se mu stalo cokoli zlého. A už jako dítě vycítíte obvykle kdo je dobrý a kdo zlý…